Anebo není? Sázení stromů se vždy bralo jako ekologická a záslužná činnost. Objevují se ale hlasy, že příroda si poradí líp sama a sázet cokoli „uměle“ je neurotické a vlastně zbytečné.
Natož sázet stromy v lese. Jak to je doopravdy? Povím vám, jaký je můj pohled na věc, a zajímal by mě ten váš.
Hlasy proti plošnému sázení stromů se často ozývají z řad ekologů a mají v sobě něco pravdy. Už od Marie Terezie jsme si totiž zvykli uvažovat o lese jako o poli, akorát je to pole, které sklidí až příští generace. Představa, že bychom měli les nechat po vykácení nechat ležet ladem, je znepokojivá – zvlášť, když dřevo co nejrychleji potřebujeme na topení a stavby. Z téhle tajenky dlouhá léta vycházel nejlíp smrk, protože rychle vyroste a je rovný. Jenže pak tu máme dobře známý problém. „Pečlivě vysázené“ smrkové monokultury neodpovídají našemu klimatickému pásmu, a když přijde oteplování, sucho a kůrovec, popadají jak švestky.
Cílem je nic nesázet – ale tam ještě nejsme
Jak jste asi pochopili, problém nebyl v tom, že by se moc sázelo, ale v tom, co se sázelo a jak se s lesem hospodařilo. Na tom, co by teď mělo být naším cílem, se odborníci celkem shodnou. Potřebujeme věkově a druhově diverzifikované lesy, které odpovídají měnícímu se klimatu. Zvýšit počet listnáčů, omezit holosečnou těžbu, při které vznikají velké mýtiny, a vytvořit odolnější smíšené lesy se stromy různého věku. V takových lesích se těží výběrově (pokud nejde o zvláštní rezervace) a vlastně se ani nemusí sázet. Jenže tam ještě jako společnost nejsme. A když jsme něco v minulosti přehnali, musíme holt přírodě alespoň trochu s nápravou pomoct.